Obrázek

Přes Algodonales na motoru

Fotka

Vzpomínka na Algodonáles

19. 12. 2010 / Jiřík
Počasí -nyní již loňského Španělska nás pěkně potrápilo. Po 14-ti dnech plných kultury, turistiky a trochy létání nastal čas návratu domů. V sobotu jsme odvezli ovečky na letiště, pak poklidit barák, naložit bečky a zamávat Mišákovi a Radimovi, kteří odjížděli už v neděli vstříc krutým dvacetistupňovým mrazům do Čech.
Nás s Hančou netlačil čas a tak jsme toužili si ještě trochu pobýt ve skutečně teplém podnebí, jelikož teploty se už vyšplhaly přes 20°C.
V pondělí jsme se probudili do 100% oblačnosti, a protože nefoukal vítr, odhodlali jsme se rozloučit s Algodonales na tandemu s motorem. Před polednem jsme přijeli na přistávačku, ve chvíli, kdy sluníčko začalo vykukovat mezi mraky. Než jsme vše přichystali, začaly chodit slabé termické intervaly, které nám „pomohly“ při startu. Odletět se nám povedlo až na druhý pokus, ale to z nás už tekly čurky potu všude.
Hurá- byli jsme ve vzduchu. V celém tom předstartovním shonu jsme si ale zapomněli rozmyslet, kam že to vlastně poletíme… Nejdřív jsme nastoupali výšku a trochu se zchladili .
Vzali jsme to přes centrum Alga, směrem na Poniente, přes naši oblíbenou restauraci, kde jsme zavětřili tu nejlepší kuchyni v celém Špáňu.
Chtěl jsem se proletět nad hlubokým kaňonem na Grazalemě, bez možnosti přistání. Byl to jedinečný zážitek, až nám z toho trochu mrazilo (přeci jen model našeho stroje nepatří mezi nejspolehlivější … ;-)
Další metou bylo přeletět přehradu. Oblétávat ji by bylo poměrně zdlouhavé a obsah naší nádrže jsme pouze odhadovali. Hanča vybrala nejužší místo, pak řekla: „Nastoupej a letíme přes!“, zavřela oči a věřila, že vím, co dělám…. a já věřil mašině na zádech. V polovině přeskoku jsem si dost oddechl.
Za přehradou jsme se přidali do Pipinami označkovaného stoupáku. Tak troječku jsme tam asi měli. Hanča mi vypípávala melodii stoupání, protože na vario si taky ani jeden z nás na startu nevzpomněl. Po pár minutách v termice a nahánění Čuňáků bez vrčení motoru, jsme se rozhodli trochu poškádlit piloty vyčkávající již několik hodin na jižním startu Lijaru. Když jsme byli na úrovni startu, mašina zachrchlala. V tu chvíli už to ale nevadilo, protože na přistání už to bylo s prstem v nose.
Bylo supr se takhle rozloučit s tímto cípem světa, celkově jsme tady strávili za několik zim skoro půl roku života. Podívali jsme se na místa, kam se nedá jen tak zaletět. A protože chceme změnit naše zimoviště, příští rok možná někde na Kanárech a ještě dál- třeba v JAR, tam prej taky vaří obstojně… ;-)

Foto & video



TOPlist