GO Paragliding - nejsnazší vzLET do oblak

 

Články / Nepal XC 2010

Fotka

Expedice Nepal XC 2010 - paragliding v největších horách světa

21. 3. 2010 / jiřík



Konečně jsme se přestali posrávat a dohnali resty, proto Jirka zamakal a vypotil článeček o naší výpravě.

25.1.2010 jsme odletěli z Ruzyně směr Himaláje. Po příletu do Kathmandu nastal šok z chaosu na letišti, vtíravosti prodavačů všeho možného i nemožného a množství odpadků, které byly naprosto všude. Po úspěšném dohadování s taxikáři jsme se dostali do Thamelu za 1 dolar namísto první ceny 500Kč.
Hned druhý den časně ráno jsme odjeli do Pokhary vzdálené 190km. Cesta “luxusním” turist autobusem trvala přibližně 7hodin v poloze skrčence. Ihned po příjezdu jsme vyjeli na Sarangot ochutnali místní ovzduší. Odstartovali jsme do odpolední rozfoukané termiky, která nám dala první rozcvičku a náznak jak to tu vlastně funguje. Večer jsme obešli místní lítací školy a snažili se získat nějaké informace o létání v Nepálu. Everithing is posible in Nepal. Bohužel nikdo nic nevěděl. Následující den jsme vyřídili všechny možné permity a povolení. Odpoledne hurá na kopec a popoletět přes údolí na první bivak s cílem na Korchonu. Tento plán nám, ale nevyšel. Já jsem se nechytil v termice a přistál v údolí. Základny mraků byly pod vrcholem Korchonu a kluci museli zvolil jinou variantu. Letěli se podívat směrem na východ a omrknout budoucí trasu na Kathmandu.
Pokhara nás už nebavila, takže zabalit vše potřebné na pár dní v horách a hurá na Anapurna Base Camp. Ve 4 ráno jsme šli na obyčejný bus, rozdíl oproti “turist” byl vidět na první pohled, směr Najapul, kde začal náš trek 40km dlouhým udolím s celkovým převýšením cca 3200m. Cesta nahoru nám trvala 3 dny a celkem jsme nastoupali skoro 5000 výškových metrů. První den jsme došli do vesnice Ghomrong. Nabrali jsme asi dva výškové kilomety a jeden sestoupili a skončili ve výšce 2200 m.n.m.Večer proběhla vášnivá diskuse na téma  logická cesta a nepálské cesty nahoru dolu. Druhý den po destihodinovém spánku jsme sestoupili 300metrů a vzápětí zase stoupali 350metrů na další hřebínek a tak dále až do vesnice Deurali v 3700m.n.m. , kam jsme došli už po tmě zcela vyčerpaní. Odpoledne totiž začalo sněžit a cesta se nám pomalinku ztrácela pod nohama. Asi tak hodinku před západem slunce jsme došli do vesnicky Himalaya 3200 m.n.m.. Bohužel všechny lodže byli obsazeny korejci a my museli dál. Poslední část výstupu byla paradoxně nejlehčí. Sice byla cítit přibývající výška a cesta byla zasypána 20centimety sněhu, ale už se šlo jen nahoru bez žádného zbytečného motání. Krátká přestávka na oběd v Machapuchare base campu 3900 m.n.m a honem dál. Rychle se kazilo počasí a opět začalo sněžit. Do ABC jsme dorazili odpoledne a ještě se stačili podívat po kempu, zabydlet se a nabrat zásoby vody, aby nás nebolela hlava.
V této nadmořské výšce je vzduch velmi čistý a dohlednost je úžasná. Jakmile jsme se ráno probudili byli jsme fascinováni pohledem na himalájské velikány. Jediné co nám kazilo naši euforii bylo, že jsme stáli ve 40 centimetrech sněhu, což značně komplikovalo naše plány. Aby se padákový kluzák rozletěl musí mít rychlost a to zmená že jsme nutně potřebovali najít místo, které bude mít odpovídající sklon, natočené správným směrem, minimálně 30metrů dlouhé a vyházet si pěšinu k rozběhnutí. A aby toho nebylo málo tak alespoň 500metrů nad basem, aby bylo možné bezpečně sletět údolím.
Tento den jsme obhlíželi okolní terén a vyhodnocovali naši siutaci, která nebyla nijak růžová díky sněhu který napadl a ten nám i značně nám komplikoval pohyb v terénu. Po krátké vycházce na žebro nad basem, kde jsme doufali v možnost odstartování, jsme se zklamaní vrátili zpět se slovy “tam to nepůjde”. Odpoledne jsme vybalili své mazlíčky, abychom je vyvětrali a udělali pár fotek. 
Pobíhal jsem mezi kluky, válel se ve sněhu a fotil o stošet. U večeře jsme probírali plán na následující den, který byl náš poslední na tomto místě. Měli jsme další cíle a nechtěli jsme tu jen tak čekat s rukama v kapsách až se počasí, na které je náš sport náročný, zpleší. Shodli jsme se, že v těchto podmínkách musíme ustoupit z našeho plánu a půjdeme dolů po svých. ”Pokud to půjde někde níž poletíme” ozval se Šnajby. To znamenalo, že nesletíme celé údolí, ale lepší kousek letět než táhnout 25kilo zase dolů.
Následující ráno jsme se rozloučli s ABC a sestupili jsme kus nad MBC. Slyším Misáka jak volá “na druhéstraně udolí to vypadá nadějně” a vyrazilijsme na malé žebro přímo nad MBC. Vítr vanul slabě přímo proti, plácek na kterém bylo možné rozložit křídlo a odstartovat. Nic nás už nemohlo zastavit, abychom se nepokusili. Jako první startoval Šnajby. Vyšlo to! S úžasem ho chvilku sledujeme jak letí nad MBC. V pozadí východní stěna sedmitisícové  Machapuchare a poté nám zmizí za žebrem, kde se údolí stáčí na jih. 
Další na řadě byl Michal, kterému první pokus nevyšel a padák mu spadl v prudké strži na křoví. Naštěstí mohl svůj pokus zopakovat a ten se mu už povedl. Já jsem rychle připevnil kameru a spěšně se chystal ke startu. V 10 hodin startoval Šnajby a nefoukalo skoro nic. Než odstartoval Michal a než jsem se připravil já bylo už 10:30 a údolím začlo foukal silněji směrem do hor. To bylo sice lepší pro start, ale na samotný let to byla velká nevýhoda. Letěl jsem udolím skoro o polovinu pomaleji než kluci a to znamenalo, že nedoletím tak daleko. Šnajby letěl nad MBC s velkou výškou, kdežto já neustále sledoval terém pod sebou a vyhlížel nouzové přistání. Machapuchare base jsem přetěl asi v 30m stočil se na jih a uviděl široké řečiště, kde byla první nouzová přistávací plocha. “Spadl mi kámen z křídla”, když jsem viděl, že na ni doletím s malou rezervou a začal jsem si užívat nádherného letu. Za zády ABC v kotlině Anapuren. Na levo Machapuchare v pravo prudké skály a s vodopády, které v noci zamrzly a teď když na ně zasvítilo sluníčko se staly velmi nebezpečnými díky pajícím kusům ledu. Předemnou dlouhé,plitké a úzké udolí, které mě začalo pomalu pohlcovat a svírat. Před přistáním se vykrátit několika zatáčkami od stěny ke stěne a opatrně přistát do kamenitého řečiště.” Jůhů” zvládli jsme to! Už ve vzduchu jsem komunikoval se Šnajbym, kde přistál a nebyl jsem moc nadšený, když mi popsal svou a Michalovu polohu pár kilometrů dál udolím.Ale co všichni jsme v pořádku, to je hlavní, ale proč já jedinej musím šlapat? :-(
Večer jsme došli promočení po 2hodinovém sestupu v dešti do vesnice Sinua a doufali,že se nám následující den podaří najít vhodný start. Byli jsme ve výšce cca 2200m.n.m a to nám dávalo možnost startovat později, kdy už bude fungovat termika a základny mraků budou nad námi.
Kousíček za vesnicí jsme se rozhlíželi, kde by to mohlo jít. “Tamhle v pravo asi 200metrů nahoře je travnatá loučka” pronesl Michal. A bylo jasné, že se pokusíme na místo dostat, protože výhled na vesnici před námi ve stejné nadmořské výšce a hluboké udolí, které nás dělilo, byl děsivý. Bohužel tato varianta se nepovedla a asi po 150metrech jsme museli otočit. Prodírali jsme se hustým bambusovým porostem v prudkém svahu s báglem na zádech až do chvíle, než jsme narazili na skalky a bylo vymalováno. Totálně vyčerpaní jsme sestupovali dolů a chválili si bambus, když zbrzdil naše podklouznutí a kotrmelce a prolínali ho, když se nám zahákl za batoh. Po krátkém rozdýchání na místě odkud jsme vyšli na procházku lesíkem jsme se sešli asi 50 metrů níž po pěšině a vyděli loučku. Šnajby rezolutně zavelel “Tady to půjde. Já totiž už neudělám ani krok”. Startovačka nebyla ideální, ale odletěli jsme všichni a šplhali se v silné termice nahoru. 
Já jsem si před startem dal cíl Najapul a kdyby to šlo tak s klukama do Pokhary, ale podcenil jsem oblečení a letěl nízko. Nedotáčel jsem takovou výšku jako Šnajby s Michalem a letěl si pro “vyhnívku”. V Najapulu jsem přistál kousek od školy a to se neukázalo jako úplně dobrý nápad. Kolem mě bylo během pikosekundy asi 50 dětí tak natěsnaných, že rozvázat si tkaničky bylo na kratší povídání a přesvědčování ať ustoupí alespoň o půl metru, že nikam neuteču.Po dobalení vybavení a cestě na střeše autobusu do Pokhary jsme se večer všichni potkali na hotelu. Unavení, ale šťastní jsme si šli připít do baru a oslavit, že Šnajby s Michalem doletěli až sem. Následoval rest day, odhrášení se z treku na místním úřadě, aby nás nehledali a další plánování tentokráte směr Kathmandu.
Na den D jsme si museli počkat, protože počasí se ne a ne umoudřit a nevypadalo to ani nijak růžově v dlouhodobých přepovědích. Asi třetí den čekání to vypadalo trochu nadějně a podařilo se nám všem odletět z Pokhary 40km na východ a přistát na hřebeni v podhůří Manaslu, kde jsme předpokládali dobrou pozici pro start druhý den. Samotné přistání bylo zajímavé. Termika už pomalu končila a mi byli rádi, že jsme se ještě drželi pár metrů nad kopcem. Najednou to Šnajby střihnul na plácek asi tak 25 na 8 metrů a to s 16metrů širokým křídlem opravdu není mnoho. Hrozilo nám, že na lepší přistání nedoletíme a mohli by jsme skončit až dole v údolí. Viděl jsem jak neodhadl sklon terénu a při přistánízaoral nosem do pěšiny. Já měl malinko více času, 
lépe si nalétl a přistál na “baletku”, 
ale Michal to malinko neodhadl a p
ověsil svůj padák na osmi metrový strom. Jediné co to odneslo bych chudák strom a Michalův objektiv, který měl větší vůle než z výroby.  Ráno jsme našli jižní starovačku rychle, ale počasí nám házelo klacky pod nohy ve formě kompletně zatažené oblohy. NO SUN NO FUN. Co nedoletíš dojdeš! A pár dalších nepublikovatelných hlášek. 
Na mapě jsme viděli,že na sever v údolí leží městečko Besi Sahar. Pronesl jsem: “Snad tam budou mít internet, abychom mohli zjistit jak bude, nebo jestli se přesunout”. Háček byl v tom, že mi jsme měli krásnou startovačku na jih, ale Besi Sahar je na sever. Nezbývalo nic jiného než se na blint vydat po cestě dolů a doufat.Asi po dvou kilometrech nacházíme svah bez stromů, kde jsme se připravili na start. Mě se start povedl až na podruhé a můj první nepovedený pokus odnesly 2 přetžené šnůry a natržený konec padáku. No za bezvetří a z terasovytých políček se moc dobře nerozbíhalo. Po přistnání na náměstí rychle balíme padáky, protože se od západu blížila dešťová stěna. Dali jsme rychlý rozhovor do místních novim jako první padáčkáři, kteří tu přistáli a zjistili jsme,že jestě dva dny bude neletovo a tak jsme zvolili přesum JV směrem do města Ghorka. Do té chvíle jsem nevěřil kolik lidí se může vejít do dodávky, muselo nás tam být skoro 30. 
Východně od města jsme startovali a doufali v doletění alespoň 30 kilometrů. Počasí bylo slunečné, ale stoupavé proudy nikde. Nakonec jsme na dvakrát doletěli do širokého údolí, ale ve slabých podmínkách jsme se rozděli a každý přistál někde jinde. Já naštěstí šlapat nemusel, protože jsem byl uprostřed. Michal ke mě šel asi 3 hodiny a dorazil asi 30minut před západem a z druhé strany Šnajby došel až 2 hodiny po setmění. Byl jsem ve vesnici, kde před námi neviděli jiného turistu a pokusy o domluvení transportu pro kamarády byly ztrátou času.Takhle vyřízeného Šnajbyho jsem ještě neviděl. Skoro ani nemluvil (až na pár sprostých slov na téma nepálské cestičky nahoru, dolů).
V mlhavém ránu jsme vyzkoušeli místní školní dopravu popošli severovýhodně údolím a stoply si náklaďák. To byla asi nejhezčí jízda na střeše co jsem v Nepálu zažil. Jeli jsme pomalu krásným údolím, kde se zrovna probouzelo jaro. Sluníčko, teplo a hlavně jsme byli rádi, že se vezeme. Bohužel na tracku jsme nemohli jet věčně. Takže zase po svých a ubočím nahoru. Po 700 výškových metrech jsme přišli do vesnice kde vylézáme na střechu autobusu, který tu jede po polní, místy
 blátivé, cestě nad hlubokými stržemi. To byl opravdu silný zážitek! Po pár kilometrech vidíme hřebem po kterém jsme měli v plánu jít a letět. Ale zhodnocujeme to jako příliš nebezpečné. Není tu kde přistát, protože všechna údolí jsou zalesněné a políčka v které jsme doufali nikde. Dalším faktorem bylo počasí které bylo sice slunečné, ale termika aby jsme mohli nastoupat nikde.
Sestoupili jsme o udolí dříve než bylo v původním plánu, ale přesto si myslím, že jsme si vedli, v podmínkách které nás provázeli, více než dobře. Děkuji sponzorům, kteří nás vybavili odpovídajícím náčiním hlavně pak firmám Rock Point a Hannah.



Partneři expedice

        

                               

          

 

TOPlist